Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dan Tompkins je známý hlavně jako zpěvák britské djent party TESSERACT nebo prog metalových SKYHARBOR. Ale tendence zkoušet i jinou hudbu předvedl třeba v experimentálním projektu WHITE MOTH BLACK BUTTERFLY, kde plně uplatnil svoji přirozeně jemnou barvu hlasu, schopnost emotivního vokálního projevu, ale i skladatelskou potenci. A snahy hudbu nejen produkovat, ale i skládat, dovršil svými sólovými deskami. I když mluvit o deskách je zatím trochu nepřesné, letošní „Ruins“ je totiž jen jeho poněkud pozměněná a přepracovaná prvotina „Castles“.
Pokud byla deska „Castles“ často velmi intimním a do klidné emotivnosti utopeným dílem, těžícím z Danova specifického vokálu, neoddiskutovatelné schopnosti nacházet působivé melodie i budovat hezké aranže skladeb, pak „Ruins“ jde proti logice naznačené názvy desek. Hrady se nerozpadají na rozbité ruiny, ale naopak jsou přebudovány na vznosné zámky. Daniel zachoval základy i nosné stěny, ale změnil štukování a vývěsní štíty. Zůstaly tedy základní stavby skladeb i melodie, zachovány jsou texty a vokální projev zůstal také téměř beze změny. Zaznamenáme pouze občasné odchylky do agresivnějšího řevu jako třeba v druhé půlce „Tyrant“ nebo klipovky „Ruins“. Kromě názvů skladeb se však výrazně proměnily aranže včetně tempa, na „Castles“ dominantní elektronika šla do pozadí a nastoupily kytary, riffy a hutnější celkový zvuk. Daniel tím posunul své skladby někam na kompromisní hranici mezi uvolněnou vzdušností původní verze a kytarovou důrazností jeho domovských TESSERACT.
Proměna je tedy nakonec výrazná, „Ruins“ se stalo jednoznačným rockovým albem plným přesahů dále do metalu a djentu, o což se postarali také kytaroví hosté. V úvodní skladbě „Wounded Wings“ můžeme slyšet australského virtuaoza PLINI, závěrečnou „The Gift“, která je jako jediná novou skladbou, pak obohatil Matt Heafy z TRIVIUM. Za proměnou je jako spolutvůrce podepsán i Paul Ortiz alias CHIMP SPANNER. Všechny tyto aspekty posouvají desku do velmi působivé polohy a celkem silné melodie v novém provedení získávají na výraznosti.
Skladby na „Ruins“ získaly to, co jim chybělo v původním provedení, a to je dravost a živost. Nádherně se to projevuje především v prvních dvou skladbách, kdy „Wounded Wings“ je poháněná kytarovou bravurou od PLINI, titulní „Ruins“ zase těží z výborných melodií a dokonale stupňované aranže, kde se z klidnějšího úvodu postupně dostaneme k hrubému a vyhrocenému vyvrcholení. Trochu škoda, že další skladby už nejsou schopny tento vysoký standard udržet a postupně se propadají do jisté rutiny, ze které vytrhne až opět silně dynamická závěrečná „The Gift“. I když za zmínku stojí ještě minimálně hitová „Empty Vows“, která mi něčím ve své atmosféře připomněla Finy POETS OF THE FALL. Každopádně se Danovi povedlo vytěžit nově ze starého materiálu slušnou desku a mnohdy diskutabilní předělávání vlastních děl do nových verzí v tomto případě dopadlo úspěšně a rozhodně mělo smysl.
Dan Tompkins předělal svou prvotinu, obohatil kytarovou důrazností a vytěžil z materiálu maximum. Posunul tím své dílo blíže k posluchačům svých domovských TESSERACT.
1. Wounded Wings (feat. Plini)
2. Ruins
3. Tyrant
4. Stains of Betryal
5. Empty Vows
6. Sweet the Tongue
7. A Dark Kind of Angel
8. The Gift (feat. Matthew K Heafy)
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.